Partnerská soužití

Z komentáře článek – původně jsem chtěl jen reagovat na tuhle @krakonos’u úvahu a na komentáře, které si pod ní vyměnil s @pavelsku. Ale je toho hodně. Jakýkoli vztah a soužití dvou lidí s sebou přináší syntézu jejich životních stylů, které si s sebou většinou ve velké míře přináší z toho, co zažívali v dětství doma. Styly života různých českých rodin se po několik dekád od sebe nijak výrazně nelišily. Jasně, život na vinařské vesnici na jihu Moravy, v Praze a třeba ne šumavské samotě, to jsou různé kategorie, ale v principu je to prašť jako uhoď. O nějaké změně se dá mluvit až u dětí devadesátých let a mladších. Protože jejich dětství už nebylo unifikované.

Změna přišla postupně. Jak se měnila nabídka zábavy, školní vzdělávací plány, možnost cestovat… Po desetiletí koukaly stejné generace lidí na stejné večerníčky a pohádky, fandily stejným sportovcům a měly stejné hrdiny. Až zhruba kolem roku 2000 se tohle rozpadlo, děti začaly mít různé možnosti. Na stejné večerníčky se asi většina malých dětí kouká i dneska, ale televizních, filmových, knižních nebo počítačových hrdinů je dneska taková nabídka, že je není možné pojmout všechny. Takže desetileté děti ze dvou různých základních škol mohou získat úplně jiný kulturní základ. Ten bude ještě umocněný tím, že každá škola má jiné učebnice, jiné osnovy a jiný přístup ke vzdělání.

Jak to vypadá, když se s někým bavíte o tom, co jste dělali kdysi v dětství? Když mluvíte o lyžáku, všichni vaši posluchači vědí, že jste na něj jeli dvakrát, jednou na základce, podruhé na střední. Když budete vzpomínat na čtvrtou třídu, každý váš vrstevník bude mít celkem jasnou představu o tom, co jste se asi měli učit a jak to asi vypadalo. Znají knížky z povinné četby, filmy a seriály, na které jste jako puberťáci všichni koukali… Do určité míry to funguje i mezigeneračně, padesátníci se ještě celkem orientují ve světě třicátníků a naopak. Generace @kraki’ho a spol. to už bude mít jinak. Tak někde na půl cesty mezi vztahem s cizincem.

Pixabay License; autor Pexels

Španělsko a Česko nejsou až tak odlišné. Několik set let jsme měli stejný panovnický rod, Habsburky. Přesto jsou v tom, co jsme s T. prožívali v dětství, obrovské rozdíly. Pro Španěly je samozřejmost jezdit k moři, pro nás lyžovat. Koukali jsme na různé pohádky, četli různé knihy, dokonce ani pořádně neznáme historii země toho druhého. V českých školách se o Španělsku učí trochu, ve španělských o Čechách jen velmi okrajově. Jsou to přeci jen skoro dva tisíce kilometrů, všichni se v dějepise raději věnují svému okolí.

Kromě toho máme samozřejmě jiný přístup k chodu domácnosti, stravování, vaření a podobně. T. umí v obchodě vybrat a pak správně uvařit mořské ryby. Já poznám tucty hub, a hlavně rozeznám jedlé od nejedlých. Oba tyhle příklady lze docela dobře generalizovat – Španělé umí vařit ryby a Češi se vyznají v houbách. Některé věci jsou pro mě španělská vesnice, ale T. se v nich cítí jako doma. A naopak. Pak jsou pochopitelně tisíce věcí, ve kterých se oba nevyznáme. Třeba africkou kuchyni nemá v malíku ani jeden.

Až budeme mít děti, budou mít možnost nakouknout do obou dvou kulturních světů a vybrat si z nich to, co jim vyhovuje nejvíc. Kromě toho dostanou do vínku dva jazyky (respektive tři, úředním jazykem je u nás doma stále ještě angličtina). Jen bilingvnost sama o sobě je obrovský benefit, a to i v případě, že nakombinujete dva jazyky, kterým mluví jen pár milionů lidí. Naše děti budou umět vybírat a vařit ryby i poznávat houby. Budou umět lyžovat a u moře se budou cítit jako doma. A budou mít vhled do všeho, co je pro oba dva národy obvyklé.

Ne každá smíšená rodina to samozřejmě takhle má. Ve Španělsku dlouhodobě žije podstatně více naturalizovaných cizinců než v Česku (i když teď se to s ukrajinskými uprchlíky narovnává) a kromě Jihoameričanů je mezi nimi i dost Filipínců (Filipíny taky byly španělskou kolonií). Velmi dobrá kamarádka T. je napůl Filipínka, ale u ní doma se filipínsky nikdy nemluvilo a filipínská kultura nebo zvyky se držely stranou. Teď v dospělosti jí vadí, že o dost přichází.

Rozhodně tu nechci tvrdit, že by si měl každý najít za životního partnera někoho z druhého konce světa. Ale myslím, že mezinárodní partnerské vztahy jsou v principu pozitivní. Hlavně pro případné děti, kde negativa prakticky nevidím.