Paci, paci, pacičky

Táta koupil botičky.
A maminka pásek...
Jak mám vtipně a poutavě napsat, že naši koupili auto? (Táta mi radí, abych psal vtipně a poutavě.)

Kdyby bylo po tátově, jezdíme dál naším Citroenem, 19 let starým. Ale máma si stěžuje, že už to není bezpečné. Že nikdy nevíme, kdy nám co upadne a jestli dojedeme.

Zatím tedy jen dvakrát praskla péra a párkrát jsme nenastartovali kvůli baterce a občas přestane něco svítit. Ale i táta uznal, že teď už je otázkou času, kdy se stane něco většího.

Normální lidé si asi auto vybírají. My ne. Tátův kamarád, co pracuje v autobazaru, dostal za úkol pro nás vybrat auto. Tak jsme ho napřed zaplatili a pak si ho máma jela vyzvednout. Náhodou je to bílá Škodovka.

Je to kombík. Na benzín. Tátovi se moc nelíbí. Máme ho už 14 dnů a táta ho ještě neřídil. Bojí se, že do něj místo benzínu jednou naleje naftu, protože 19 let lil do auta naftu. A je tam prý nějak jinak řazení a vůbec není zvyklý na některé vychytávky, které naše staré auto vůbec nemělo, nebo byly jinak.

Tátovi se naopak líbí značka. Není pražská. Takhle je to prý bezpečnější. S touhle značkou prý můžeme i do Brna, i do Ostravy. Mimo Prahu prý Pražáci nejsou všude oblíbení.

Tátovi se taky líbí, že 6 let staré auto má najeto 20 tisíc kilometrů. Prý je to od prvního majitele. Pánovi už bylo 61, tak už se rozhodl nemít auto a neřídit. Táta říká, že už taky nechce moc řídit, že už je taky na ty věci moc starý, tak si to auto na sebe nechala napsat máma.

A proč o tom vůbec píšu?

Myslím, že od našeho auta můžeme čekat velké věci. Možná hrozné. Ale velké. (Když si prý vypůjčím nějakou hlášku, tak mám citovat odkud. Takže teď jsem vykradl Harryho Pottera, scénu v prodejně kouzelnických hůlek.)

Dočetl jsem se, že Škodovky jsou u nás nejkradenějším autem a že se nejvíc aut ukradne v Praze. Tak jsem zvědav. Rozhodně jsme si auto pojistili.

Táta si ještě nechal staré auto, ale do konce roku ho chce prodat, protože on by už taky nejradši neměl žádné auto, protože ho prý vlastně nepotřebujeme.