Bíglův úprk

Ráno mě většinou kolem půl sedmé budí psí škrábání na dveře. Ani o víkendu toho nejsem ušetřen. Při rozednění vycházíme ven, nikoho samozřejmě nepotkáme. V noci trochu mrzlo, ale všude je bílo, jak krajinu zasypal zuckergruss. Jdeme podél řeky, a protože je nízký stav, můžeme pokračovat po přírodním břehu. Pes si to tu užívá, rád vybíhá na skalky z červeného slepence. Při jednom takovém odběhnutí se mu vodítko zakleslo v keři a nedařilo se mi jej zespoda vysvobodit. Musel jsem tedy vylézt nahoru za ním.

Psa nikdy z vodítka nepouštím, bíglové, jakmile něco zavětří, ztrácejí hlavu. Ale teď jsem to udělal, abych mohl bezpečně slézt ze skály.

Nedobrovolné horolezení

Pes využil nabyté svobody a utíkal ode mě pryč, na volání nereagoval. Opatrně jsem slezl a vydal se za ním. Vylezl jsem na asfaltovou cyklostezku a neúspěšně se ptal procházejících a probíhajících, jestli ho nespatřili. Měl jsem však štěstí, za chvíli jsem celkem nedaleko uslyšel divoký štěkot. Běžel jsem po jeho hlase a opravdu ho i uviděl. Ani teď na zavolání nepřiběhl a pelášil do prudkého kopce ode mě pryč. Zase jsem ho ztratil. Běhal jsem po lese jako cvok několik hodin, volal, ale pes nikde. Šel jsem tedy domu, informoval útulek městské policie, kde ho zatím také neměli hlášeného a šel tvořit letáky.

Jakmile jsem je měl vytištěné, volal mi městský strážník, že se pes nejspíš našel a předal mi kontakt na nálezce. Všechno tedy dobře dopadlo, pro vyčerpaného psa jsem si dojel autem za nálezcem a byl rád, že když už mám nevychovaného psa, tak stále tu jsou dobří lidé a strážníci.