Lidl

Když nepočítám vietnamskou večerku, je Lídl mým nejbližším obchodem s potravinami. Můj vztah k řetězci se v čase vyvíjel od nesnášeného k nejoblíbenějšímu.

Moderní supermarket Lidl na Vídeňské ulici v Brně

Prodejny Lidl se v Česku začaly otevírat poměrně pozdě, až v roce 2003. A začátek to vskutku nebyl oslnivý. V blízkosti budovaných prodejen začaly záhadně schnout stromy, někde dokonce byla vykácená stoletá lípa nebo alej javorů. Navíc nové diskonty připomínaly stodoly zemědělského družstva. Tehdy jsem si řekl do Lidlu nikdy nevkročím. Postupem času si ale začali získávat mou přízeň. Za pokácené stromy přijali odpovědnost a časem přestali vystupovat jako levný diskont. V době, kdy jsem žil v Belgii, kde řetězec také působí, jsem měl možnost porovnat, že kvalita prodávaných výrobků je srovnatelná. V posledních letech firma investuje do budov, aby se zákazníci v supermarketech cítili příjemně.
Nejvíc plusových bodů ale dávám za skokové navýšení mezd zaměstnancům o 25 % v roce 2017, čímž rozvlnili stojaté vody bídných výdělků v celém segmentu.

Na jednu stranu mám obchody Lidl rád, protože zde za solidní cenu nakoupím kvalitní věci, na druhou stranu mi vadí, že zde bývá plno a u pokladen se tvoří dlouhé fronty (ve čtvrtek se Lidlu vyhýbám). Což ale svědčí o tom,
že současná strategie řetězce je správná.