Útulek - Prolog

avatar

Moje unavené ruce se opíraly o drsnou a poškrábanou desku barového pultu. Bradu jsem si podpíral pravou dlaní a tupě zíral na flašky před sebou. V pozadí hrála zvuková kulisa ve formě fotbalu z oprýskané televize z minulého století. Několik hostů se každou chvíli radovalo nad tím, jak se jejich týmu daří. Prsty na levé ruce jsem utíral ledovou mlhu, která se vytvořila na malé skleničce poloplné nějakým druhem alkoholu. Občas jsem se musel napít, ale i přesto, že už jsem v sobě měl devátou sklenici, opilý jsem nebyl. V baru jsem takhle čekal celý večer, popíjel, sledoval fotbal a přitom vstřebával vůně kolem sebe.

Věděl jsem o každém v baru, věděl jsem jejich druh, pohlaví a i věk. Dokonce jsem na jemných nitkách zápachů cítil i jejich náladu, nebo stav. Většina z nich byli lidé, větší polovina byly ženy a slečny, které se po dlouhém dni v místní továrně přišly napít. Když se kolem baru ochomýtala jedna ze skupinky poblíž kulečníkových stolů, cítil jsem z jejích rukou, dobrých několik metrů daleko, pach levandulového mýdla. Dávalo to smysl, poblíž byla továrna na mýdlo, ale od té chvíle, kdy jsem ten pach ucítil, jsem byl trochu otupělý.

„Co zapíjíš?“ barmanův hlas vyčníval v celé místnosti nad všechny zvuky. Stál přímo přede mnou a okázale utíral sklenici, hleděl na mě pohledem, kterým se dívá na trosku společnosti. Na někoho, kdo už nemá moc co prožít nehledě na to, že jsem vypadal maximálně na dvacet pět. Nebo jsem si to alespoň myslel. Zvedl jsem oči, ale nepohnul přitom hlavou.

„Život,“ odpověděl jsem mu hraným opileckým hlasem. Předstíral jsem, že jsem víc opilý, než jsem opravdu byl. Chtěl jsem, aby mě poslal domů. Chtěl jsem, aby mi už nenalil a já musel jít jinam. Chtěl jsem do pasti chytit někoho, kdo nepatřil ani do společnosti mýdlových žen, ani k motorářům, kteří jednou za čas našli odvahu, aby je pozvali na pití. Věděl jsem, že v místnosti se schovává někdo další, a že když budu trpělivý tak se mi ukáže sám, protože na rozdíl od ostatních jsem ho nedokázal rozlišit.

„Myslím, že už je čas jít domů,“ oznámil mi barman, ale já zavrtěl hlavou. Byla to součást léčky, kterou jsem budoval. Plánoval jsem to dokonce celé dny, už od chvíle kdy jsem si přečetl článek v novinách o tom, jak muže při cestě z nedalekého baru něco roztrhalo na kusy. Poznal jsem, že to nebylo zvíře, jak oznámila policie. Kopl jsem do sebe zbytek sklenice a praštil s ní do stolu. Moje vlastní síla mě odmrštila a já se během vteřiny ocitl v pádu zády na špinavou podlahu. Při tvrdé ráně se na mě všichni otočili, ale během několika vteřin se vrátili ke svému začatému večeru.

„Ještě mi nalej!“ zvolal jsem opilecky z podlahy, a když jsem se zvedal opíráním o vedlejší barovou stoličku, bylo mi jasné, že už mi barman nenalije.

„Ne. Měl bys jít domů,“ barman zůstal klidný, ale na hostech v okolí bylo znát, že se jim to přestává líbit. Zvedl jsem těžké ruce na bar a předstíral, že se neudržím na vlastních nohách. Položil jsem na bar poslední svou dvacku. Mohutný barman s tmavší pletí jen vrtěl holou hlavou. Nejspíš se bál, že už to je na otravu alkoholem.

„Fajn!“ vykřikl jsem. Zmuchlal jsem dvacku a nemotorně ji strčil do náprsní kapsy kostkované košile s jedním rukávem vyhrnutým k loktu a levým rozepnutým u dlaně. Odrazil jsem se od barového pultu a chvíli předstíral souboj s gravitací a motorikou, než jsem nestálými kroky zamířil ke dveřím. Barmanův pot značil frustrovanost, která měla polevit mým projitím hlavních dveří.

Když jsem vycházel, natáhl jsem před svůj obličej ruku, abych rozrazil lehké hospodské dveře. Venku mě přivítal lehký noční vánek a spousta nových méně výrazných pachů, než ty co byly cítit uvnitř. Nezastavoval jsem a otočil se na cestu do dalšího baru, který byl jen kousek přes ulici. Nasával jsem přitom do nosu vůně. Na ulici před chvílí byl někdo, kdo byl opravdu tak opilý, jak jsem předstíral. Zanechal po sobě stopu zvratků několik metrů po mé trase. Pochodoval jsem pomalým krokem, abych nevzbudil pozornost nikoho jiného než toho, na koho jsem léčku připravil. Vláčel jsem za sebou pravou nohu a občas ze sebe vydal zvracivý povzdych či nesrozumitelnou nadávku, směřovanou na barmana.

Procházel jsem zrovna kolem místa, kde se nacházely zvratky, když se nepříliš daleko za mými zády ocitl pach lovce. Pot toho, kdo se ke mně blížil, byl cítit nedočkavostí a hladem, ale taky mladickým strachem z lovu. Nenápadně jsem nasával vůně, které se ke mně dostávaly díky větříku, ale i za sebevětší snahy jsem nedokázal přijít na nic víc. Občas se prostě odpovědi nedaly vyčíst z vůní a častokrát i kvůli tomu, že šlo o dlaka.

„Kurva!“ vykřikl jsem a na zem vyletěla moje dvacetidolarová bankovka. Nebylo to úplně součástí plánu, ale nemohl jsem promeškat příležitost. Levou rukou jsem se zapřel o šedou stěnu domu a s pravou se nakláněl k ulovení dvacky ze země. Nohy jsem měl správně rozkročené, těžko říct, jestli by někdo dokázal určit, jestli to jen hraju. Zavřel jsem oči a zaměřil se na onu vůni ještě víc. Musel jsem zjistit, proti čemu stojím, ale jediné co jsem ucítil navíc, byla voňavka. Jasná a zdrcující vůně vanilky a třešní mi napověděla. Na ukazováčku pravačky se mi objevila bankovka a já ji zvedl. Rychle jsem se postavil a opět ji nemotorně zasunul do náprsní kapsy.

Za mými zády se ozvalo zvířecí zavrčení. Držel jsem se role a otočil se za zvukem. Věděl jsem, že nic a nikoho neuvidím. Byl to trik, který se naučil snad každý lovec. Udělal jsem několik kroků zpátky, abych se ujistil, že tam opravdu nikdo není a pak se otočil zpátky ke své cestě. Lampy nad mou hlavou snad nikdy nesvítily a tak jediné, co mohlo člověka spolehlivě navigovat, byly světla v krámcích. Ale v jediném místě, zrovna v bodě, kam jsem mířil, byla čistá tma. Žádné světlo nebylo dost silné na to, aby probilo temnotu a osvětlilo maličkou část chodníku.

„Asi pes,“ zavrčel jsem. Pak jsem naznak zaštěkal, jako bych si hrál na pouličního psa. Nejspíš jsem si tu roli užíval víc, než jsem chtěl připustit. Vešel jsem do temnoty a zavrčení zaslechl znovu. Ten co lovil, mě chtěl zmást. Chtěl, abych se cítil v nebezpečí a začal zmatkovat, ale na další reakci mi nenechal místo. Uprostřed chladného vzduchu se objevil pár modrobílých očí. Jen tam visely, zhruba v mé výšce, leskly se a pozorně mě sledovaly. Udělal jsem krok zpátky, ale zavrčení zastavilo mé kroky. Srdce mi tlouklo na poplach, až jsem ho slyšel v uších. Očima jsem těkal z místa na místo a zpátky k očím. Lovec si dával na čas. Hlasité zavrčení mě zastihlo v neostražitosti a trochu jsem poskočil. Lepší reakci jsem nemohl zahrát. Zkameněl jsem na místě a se zmateným pohledem vyčkával. Vůně pořád byly nejasné. Pořád jsem nedokázal určit druh ani pohlaví, toho co se mě snaží ulovit. Musel jsem být připravený na cokoliv a dřív než jsem se nadál, jsem zjistil, že moje příprava nebyla tak dobrá, jak jsem myslel.

Oči se začaly přibližovat nadlidskou rychlostí a já se podvědomě pokusil vyhnout krokem zpátky. Ruce jsem držel při těle, protože sebemenší pohyb na obranu by mohl znamenat nadlidské reflexy. V mrknutí oka se přede mnou ocitla šmouha, kterou jsem ani já nedokázal rozeznat. Blížila se rychlostí blesku a já měl jen pár setin vteřiny na to zareagovat. Když už šmouha byla na dosah, napřáhl jsem se pravačkou a naslepo udeřil. Moje dlaň se zastavila o krk bestie a po chvilce odporu pokračovala dál ke stěně domu. Hlasitá rána a prach, který z omítky vyletěl, musel dát lovci najevo, že se nechal napálit.

Cítil jsem zmatení, ale sám jsem byl zmaten, když jsem se konečně podíval na to, co jsem ulovil já. Jasné modré oči visící naproti těm mým přemítaly to, co se v tu chvíli stalo. Černé krátké vlasy s několika pramínky, špatně zastřiženými padaly lovci, tedy lovkyni před oči. Její spodní ret se klepal a nos zvedal ve snaze zachytit můj pach a pochopit tak, co jsem zač. Držel jsem celou její váhu celou stopu nad zemí, jako by to nebylo nic a přitom jsem se jí ještě před chvílí jevil jako nejsnazší kořist. Necítila ze mě nic, co by necítila z normálního člověka a přesto jsem byl něco víc.

Zadíval jsem se na ni a snažil se porozumět její bledé tváři. Její kůže neměla daleko k barvě stěny, ale i tak působila zdravě. Tedy až na fakt, že jsem jí drtil hrdlo. Snažila se promluvit, ale nebyla vhodná chvíle. Stáli jsme ve tmě a nikdo v okolí nebyl. Levačku jsem zvedl k její tváři. Přiložil jsem hřbet ruky k jejímu čelu a vyzkoušel její teplotu. Nezdála se příliš rozpálená, takže úplnou přeměnu jsem mohl vyloučit. Měl jsem ještě chvíli, než jsem ji musel pustit kvůli vzduchu, ale její náhlé kopání nohama mi příliš nedávalo na výběr. Zavrčel jsem, podobně jako ona, ale hlouběji a zuřivěji. Přičemž jsem zavřel oči, a nechal je, se přeměnit. Cítil jsem, jak se moje duhovka vypaluje, a ze zelených očí se při otevření staly oranžové. Její ústa se otevřely zároveň překvapením i nedostatkem kyslíku.

Snažila se křičet, ale jediné, co vycházelo, bylo nesrozumitelné chrchlání. Malýma rukama se na mě nejprve snažila dosáhnout, pak přešla k mé ruce obmotané kolem jejího krku a pokoušela se jí odtrhnout. Na člověka by to stačilo, ale v tu chvíli měla k mojí síle opravdu daleko. Těžko říct, jak by to dopadlo, kdyby se moje past nevydařila a musel bych proti ní stát v plné přeměně. Dost možná bych ji roztrhal, ale stejně tak, ona mohla roztrhat mě. Modrá barva zmizela z jejích očí a vrátila se její přirozená hnědá. Boj o její svobodu byl každou chvíli zoufalejší. Podařilo se jí i přeměnit několik nehtů na ostré drápy, ale už bylo pozdě. Několik z nich zaryla do mé kůže právě ve chvíli, kdy jejímu mozku došel čas bez kyslíku. Zůstala mi viset na ruce, jako by byla mrtvá, ale moc dobře jsem věděl, že ještě žije. Nechtěl jsem jí zabít. Nejspíš jsem jí chtěl pomoct.


Dostat ji k mému autu na parkovišti za oním barem nebyl vzhledem k její váze naprosto žádný problém. Byla příliš lehká na to, aby byla úplně zdravá. Musela hladovět a to bůh ví jak dlouho. Nesl jsem jí, jako když rodič nese dítě do postele a začínal si uvědomovat, jak moc mladá je. Nemohla být starší než dvacet let, ale přeměněná nebyla ani rok. Levou ruku jsem uvolnil zpod jejího malého zadku v maskáčových kalhotách a nechal tak její nohy spadnout na zem. Levačkou jsem z kapsy od volnějších džínových kalhot vylovil klíče. Odemkl jsem zadní dveře auta se zatmavěnými okny, naklonil se s ní nad sedačky a položil jí na záda. Nohy si sama zvedla z cesty a mě nezbývalo nic než jen zavřít. Opatrně a potichu jsem zabouchl dveře a pak přešel ke dveřím řidiče. Nastoupil jsem a nastartoval motor. Z přihrádky jsem vytáhl mobil, a zatímco jsem navigoval auto z parkoviště, vytočil číslo.

Chvíli to zvonilo a po třetím pípnutí mi to někdo zvedl. Slyšel jsem hlasitý mužský dech, který vystřídal ženský daleko příjemnější.

„Noční práce a lovecké prostředky, jaké máte přání?“ ozvala se unaveným hlasem Hana.

„Tady odchyt a úklid,“ odvětil jsem a chvíli poslouchal, jak se mladá žena zvedá z postele.

„Co voláš tak pozdě, Niku?“ zeptala se a hlasitě zívla. Nejspíš jsem ji vzbudil z nočního spánku, což mi v tu chvíli přišlo zvláštní vzhledem k tomu, kdy ona běžně volala mě.

„Chtěl jsem tě obeznámit s tím, že jsem odchytil toho dlaka,“ vysvětlil jsem a protrpěl další její zívnutí.

„Tak se toho zbav,“ poručila bez dalšího přemýšlení.

„Myslel jsem, že ji vezmete k sobě,“ řekl jsem zmateně. Nečekal jsem, že by se chtěla zbavit jakéhokoliv dlaka. Musela pro to mít dost dobrý důvod, protože jinak bych jí to neodpustil.

„Takže je to ona?“ vydechla napjatě.

„I tak se jí nemůžeme ujmout. Dostali jsme zprávu od druhé pobočky o tom, že spořádala několik občanů, dokonce zabila i několik mladých dlaků,“ vysvětlila mi situaci. Projížděli jsme zrovna kolem pouliční lampy a tak jsem se podíval na najednou nevině vyhlížející dívku na mém zadním sedadle.

„Aha,“ odpověděl jsem a přemýšlel nad tím, co říct.

„Niku, dovez ji k nám,“ pronesla, jako by mi to mělo od něčeho ulevit.

„Už jedu do útulku,“ oznámil jsem jí tentokrát já.

„Je zdivočelá, Niku! I kdybys jí mohl pomoct, tak se bude někdo muset postarat o tu záležitost od sousedů. Tři dlaci jsou už měsíc v limbu a až se probudí, tak ji budou moct identifikovat,“ pokračovala. Chvílemi to znělo, že se mě snaží chránit, ale byla v tom slyšet i kapka nedůvěry ke mně.

„Až přijedou tak si s nimi poradím,“ hlesl jsem a mobil odložil od ucha. Slyšel jsem její hlas, jak pořád mluví a snaží se mi vymluvit ochranu dlačího mláděte. Stiskl jsem červené tlačítko na telefonu a ten pak hodil na sedadlo spolujezdce. Zrovna si upravila hrubou mikinu tak, aby jí nebyla zima a spokojeně s červenými kruhy kolem krku podřimovala dál.
Musel jsem se alespoň pokusit jí pomoct, hlavně po tom, co jí někdo přeměnil a nechal napospas hladu. Vyjeli jsme z města a ocitli se na dlouhé silnici, která vedla k mému domu dál od civilizace a na rozdíl od střediska, kde Hana sbírala zrovna přeměněné dlaky, s menším lesíkem.

„Ještě vydrž,“ šeptl jsem a přidal na rychlosti. Nemohla spát dlouho, hlad by jí to nedovolil.



0
0
0.000
17 comments
avatar

Ahoj, vítej mezi námi. A piš dál ;)

0
0
0.000
avatar

Ahoj a děkuju! A nestane se, že bych přestal.

0
0
0.000
avatar

Vítej mezi námi!
Pro začátek pár rad. Níže najdeš několik česky psaných návodů. Avšak pominu-li návody, pak se dají základní rady shrnout do jediné věty: Čti, rozkoukávej se, piš, komentuj, ptej se, a hlavně se bav!

Série návodů z dílny @Godfish'e Steemit po česku: v prvním díle Steemit po česku I – přezouvat se nemusíte najdeš odkazy i na dalších šest dílů.
Jak je to sakra s těma hlasama?
Steemit po česku - písmenková polévka pro mozek, aneb slovníček pojmů
Steemit po česku - desatero. Nikoli však přikázání, jen doporučení.
Vítej v českém rybníčku aneb několik málo rad do začátku

Série návodů z dílny @sndbox v českém překladu od @Espoem'a:
Steemit #1: Úvod do platformy Steemit
Steemit #2: Blockchain a kryptoměna
Steemit #3: Základní prohlídka Steemit
Steemit #4: Co na Steemit nedělat
Steemit #5: Jak formátovat příspěvky
Steemit #6: Informace o peněžence
Steemit #7: Hlasování a odměny
Steemit #8: Představení svědků

Český kanál na Steemit chatu najdeš zde.

Naše česká komunita užívá tagu #cesky (tedy v příspěvcích, které obsahují český text).

Ještě jednou. Vítej v prvním internetovém městečku! Bav se!

Směle steemuj!

Posted using Partiko iOS

0
0
0.000
avatar

Děkuju moc za uvítání! Hned si to jdu pročíst.

0
0
0.000
avatar

You got voted by @curationkiwi thanks to petecko! This bot is managed by KiwiJuce3 and run by Rishi556, you can check both of them out there. To receive upvotes on your own posts, you need to join the Kiwi Co. Discord and go to the room named #CurationKiwi. Submit your post there using the command "!upvote (post link)" to receive upvotes on your post. CurationKiwi is currently supported by donations from users like you, so feel free to leave an upvote on our posts or comments to support us!
We have also recently added a new whitelist feature for those who would like to support CurationKiwi even more! If you would like to receive upvotes more than 2x greater than the normal upvote, all you need to do is delegate 50 SP to @CurationKiwi using this link.

0
0
0.000
avatar

čau a vítej , jo a pivko na přivítanou
!BEER

0
0
0.000