Ve znamení zapomnění

foto:pixabay

Zdravím kolemjdoucí

Můj doktor mi doporučil vést si deník. Prý si tak lépe udržím svou mysl pohromadě. Někdy tedy když mám trochu jasnější mysl do něj nahlédnu. Přečtu si pár řádek. Je to docela zajímavé čtení. Jak se ta kniha jmenuje?! Můj Deník. Zajímavé. Listuji dál a zjišťuji, že příběh jaksi nepokračuje. Příběh je zajímavý, proč v něm nepokračovat, řekl jsem si. A tak píši.
Ahoj Alberte! Sotva ráno vstanu pociťuji opět žízeň. Okno zastírá roztržený závěs a po místnosti se víří prach. Kde jen mám tu sklenici vody! Usedám zpět na postel. Obléknu si nachystané věci. Vyjdu ven na chodbu, rozhlížím se kolem sebe a přemýšlím kam se vlastně vydat. Kousek dál sedí na podlaze muž. Tiskne si hlavu v náručí a pomalu cosi jí. Projdu kolem, pozdravím. "Prosím, kde bych sehnal trochu vody" ptám se. Prý mám počkat do oběda, a jestli jsem si vzal prášky proti dehydrataci. Vracím se zpět do pokoje. U postele v nočním stolku jsem našel pořadač s léky. Nevím na co jsou, ale vypadají že jsou moje, je na nich mé jméno. Jdu opět ven na chodbu a pak dál. Nevím kam, ale ta čára na zdi se mi zdá povědomá. Bože můj, proč je venku takové vedro..... Chvíli se procházím. Ten prach je snad všude. Sundávám triko a přikládám si ho na tvář. Nic příjemného. Vůbec se nedivím že jsem nikoho nepotkal. Není tu žádný strom kde by se dalo schovat. Sem tam nějaký keř a všude jen ten prach.
"Pane Alberte" ozývá se z dálky. "Pojďte se najíst".
Jdu tedy zpět do pokoje kudy jsem přišel. U pokoje čeká nějaká paní. Matra - má napsáno na štítku. "Dobrý den pane Alberte, léky jste si vzal? Cítíte se dobře? Dneska budete mít návštěvu. "
Paní Marta mě odvedla do kuchyně. Je tu plno, ale nikdo tu nemluví. Konečně se snad napiju. Matra přinesla na stůl talíř se suchary malou skleničku vody, džbán a nějakou tabletu. "Paní Marto, tolik vody mi nemůže na celý den stačit! " Paní Marta pak dala tabletu do džbánu a zalela sklenicí vody. Džbán se v tu ránu po okraj naplnil tekutinou. Chutnalo to odporně, ale jsem rád že jsem zahnal žízeň. Po jídle jsem opět šel na pokoj. Cestu zpět už jsem si pamatoval. Vzpomněl jsem si, že dnem má přijít návštěva. Kdo to má vlastně přijít?
Chvíli se dívám z okna. Za chvilku někdo zaklepe. "Ahoj Alberte!" Do pokoje vstupují kluci a za nimi žena. "Ahoj Lukáši, Ahoj Adame,,, Miláčku... " Slzy se mi derou do očí. Jak jsem jen mohl zapomenout.
Chvíli jsme si hezky povídali. Starší syn je hasič, má to těžké, požáry jsou dneska prý na denním pořádku a pro vodu musí jezdit 300km. Ještě že vynalezli tu instantní vodu. Mladší se ještě učí. Školu má 10 km daleko a chodí pěšky. Jsem rád že pochopil že i přes to všechno co se děje je vzdělání důležité.
Při odchodu mi mladší syn říká.
"Tatínku, až ti zas bude lépe, prosím vzpomeň si kde si dal privátní klíče ke kryptoměnám...."